Na letošním mezinárodním festivalu alpinismu v Praze jsem byla poprvé. Nelituji, protože na všechno jednou dozraje čas.

Zřejmě jsem musela dospět věkově, abych zvládla prosedět dva a půl dne na jedné židli a možná přibýt i tukově, aby to bylo ještě o něco pohodlnější. K idylce nic nescházelo. Program nabízel přímo horolezecké laskominy v podání mezinárodních i našich hvězd alpinistického nebe, což bylo pro mě, nováčka, velmi lákavé. Jen to stihnout záhy. Pocházím ze čtyř dětí a již s rodiči jsme většinou nikdy nikam nedorazili včas. Než to všechno obléknete, nabalíte, přesunete, je po začátku. Možná proto, možná z jiného důvodu, jsem si vypěstovala nutkavou potřebu být všude včas, ještě lépe s předstihem a dorazím-li někam ještě jako první, zažívám pocit blaženosti. I do Nároďáku na Smíchově přicházím mezi prvními, značně natěšená. Ve velkém sále sedí možná šest, sedm lidí. Spoustu jich ale čile pobíhá kolem. V danou chvíli jsem si to neuvědomovala, ale kdybych se pokusila spočítat jejich věkový průměr (na součet ani nemyslet), bez legrace by výsledné číslo možná odpovídalo jejich oblíbenému tavenému sýru z dětství. Byli ve svém živlu, soustředění, zapálení, hovořící tu česky, tu německy. Po odbytí čtvrté hodiny odpolední a oficiálním pátečním zahájení už jsem přesvědčena, že jsem musela na propagačním materiálu něco přehlédnout. Tam jisto jistě muselo být napsáno něco ve stylu – mezinárodní veteránský festival, seniorské dostaveníčko, pojďte zavzpomínat s lezeckými legendami….. A potkáte – li pak na chodbě statného Rakušáka seniorského věku v kroji, který Vás s úsměvem zdraví, nemáte pochyb o tom, že tu někdo z nás není dobře. Jen tak se něčeho nezaleknu, proto nad tím mávám rukou a statečně usedám do řady a nechávám se unášet první přednáškou.


Stredom steny - Platňou (V+,A2,RP:8-), P.Ballay, P.Pochylý, 11.7.1962
foto by © archiv A. Luczy

Mohlo by se zdát, že jsem se rozhodla prověřit organizační pozadí festivalu, ale tento článek nemá v úmyslu to, ani jeho obsah, ani opěvovat nebo upírat um hvězdám alpinistického nebe. Chce vyzdvihnout lezce a lezkyně seniory, kteří tam byli přítomni, ale i ty všechny, jenž nám mladým lezcům vyšlapali cestičku, připravili půdu k našim výkonům, ať rekreačním či profesionálním, a i nadále se o nás všestranně starají. Pořadatelů a návštěvníků důchodového věku tam bylo opravdu požehnaně a i když mě tak vysoký počet zpočátku zarazil, zpětně jej vnímám velmi pozitivně. Došlo mi, že bez nich by nic nemuselo být takové, jaké je. Proto bylo tak kouzelné potají sledovat jiskřičky v jejich očích, když při sledování filmů ve svých hlavách zřejmě vzpomínali na své vlastní úspěchy; tušit jejich zpocené dlaně schované v klíně; zaslechnout píchnutí v jejich srdcích ze zoufalství, do jak obludných rozměrů se až někde změnilo „přátelství na laně“; zahlédnout jejich pomyslné slzy při vzpomínce na kamarády a vrstevníky, kteří v horách zahynuli; pozorovat jejich zasvěcené hovory plné úsměvů a uvolnění; obdivovat jejich těla vykazující celoživotní zálibu v horách a sportem s nimi spojeným. Ač senioři, čišel z nich až hmatatelný životní elán, odhodlání, odvaha, síla vůle, touha i naděje. Vždyť to byli právě oni, kdo se podíleli na tom, jak dnes skalkaření, skialpinismus a horolezectví vypadá, co všechno máme k dispozici, co můžeme využívat, kde se scházet, kde prezentovat naše úspěchy, i kde a u koho hledat podporu, uznání i skutečné hřejivé poplácání. Byla jsem pyšná, že se můžu po tři dny potkávat a sdílet zážitky s tolika krásnými ženami a muži, jak v diváckých řadách, tak mezi organizátory. V jeden moment mě zamrzelo, že nemám takové prarodiče, kteří by byli horolezci a já s nimi mohla být ve skalách už jako dítě, učit se od nich a dnes s nimi v hospodě u stolu typicky mávat rukama, lízt a lízt. Snad jím budu třeba jednou já pro své potomstvo. Chtěla bych tak, lezecké generaci před námi, poděkovat, za vše, co pro nás mladé udělali, že se i nadále zajímají a podporují nás. Nechť tedy přijmou jedno symbolické ocenění i oni.

S pokorou a úctou …