Schareck 3125m  – loučení se skialpovou sezonou

Zase po známé trase Budweis, Linz, Mondsee s fotogenickým Drachenwandem po levici, Salzburg a dolů na jih do Taur. Proč jen ten praotec Čech nevydržel ještě 500 km, měli bychom to blíž…
Konec skialpové sezony je třeba důstojně uzavřít a tak po letošních pěkných výstupech na Hochalmspitze a Pitztalském expressu si dáváme za cíl i nějaký pěkný sjezd. Míříme do oblasti Goldbergu, kde nám učaroval 3122m vysoký Schareck. V jeho severní stěně jsou 3 krásné žlaby se sklonem v některých místech až 50°, které by stály za hřích.
Z městečka Rauris nás silnice dovede až k parkovišti Lenz Anger, odkud je slabá půlhodina k velmi vyhledávané chatě Kols-Saigurn. V 10 večer chalupa duní rozjuchanými skupinkami lyžařů a tak spánek v noclehárně není příliš osvěžující. Nicméně i pozdní opilci brzo ráno vstávají a vyrážejí na 5 hodin vzdálený Sonnblick, tyčící se vysoko nad chatou. Jsme docela rádi, že naším směrem - tedy k Niedersachsenhausu - se vydává jen pár lyžařů. Půlhodinka lesem a pak už stoupáme po malebných pláních na hřeben. Chata na hřebenu je stále vidět a tak je milé mít blížící se cíl neustále před sebou. Poslední úsek před chatou už musí lyže na záda. Za 3 hodiny od začátku výstupu už házíme lopatou, abychom se prokopali do winterraumu, který jak zjistíme v knize návštěv celou zimu nikdo nenavštívil. To nevíte o co přicházíte, je velmi komfortní.


 


Od chaty již vidíme Schareck v celé kráse a obhlížíme severní stěnu s třemi 750-800 metrovými žlaby zakončenou ledovcovým plato a zasněženým vrcholem s nezbytným křížem. Stačí krátký pohled a je nám jasné, že to s odpočinkem nebudeme přehánět a když už máme jednou pěkné počasí je třeba toho využít. Sjíždíme od chaty asi 200 výškových metrů a za chvíli již ukrajujeme první metry prostředního žlabu (Mittlere Rinne). Polední slunce ještě nemělo dost času udělat ze sněhu kaši a tak je postup vzhůru vcelku stravitelný. Okraj ledovce nahoře se přibližuje jen zvolna a tak, ač zprvu plni časového optimismu, se k němu dostáváme až skoro za 3 hodiny.





Na druhé straně doliny září Niedersachsenhaus a daleko vpravo se již zelená údolí Griesentalu. Tak jdem na to. Prvních 20 metrů je hodně příkrých a ještě do zatáčky, tak moc neexperimentujeme, ale pak si již vychutnáváme 45 stupňový svah. Střídáme úseky panenského sněhu s místy po sesutých lavinách, kde je podklad tvrdší. Deset patnáct skoků, pak krátká pauza pro nabrání dechu. Žlab se v dolní třetině trochu zužuje a po chvilce to již lze pustit až na druhou stranu doliny. Ještě za slunce stíháme jedno chlazené před winterraumem a pak už jen péče o plný žaludek a teplo v místnosti.
Na druhý den nám tak zbývají dva další žlaby a vrchol Scharecku, sjezd do údolí a cesta do Prahy.  Raději si tedy zítra přivstanem.V sedm ráno již stojíme pod pravým žlabem, na jehož úpatí nás čeká 80 metrů 80 stupňového ledu. No je to spíš sněholed, šrouby se točí samy a odkapává z nich voda, přeci jen už je jaro. Po 20 metrech nad druhým šroubem vítězí pud sebezáchovy a vracím se dolů, přenechávaje první konec lana Pavlovi. Ten si postup přes vytlačující ledovou bouli podpoří dalším virtuálním jištěním a za chvíli už štanduje na firnové římse.





Vytáhneme lyže a batohy a já si jdu spravit reputaci do druhé délky, končící pěkným kolmým ledovým výšvihem. Aspoň zde to vypadá, že by to jištění uneslo i více než batoh. Dobírám Pavla a nastává pochod žlabem.







Trochu se kazí počasí, střídání mlhy a sněžení  se slunečnými chvílemi je časté a tak hodně času trávíme laděním oblečení. Na vrcholu žlabu nevidíme na krok a už se tak skoro loučíme s vrcholem. V mžiku však mlha mizí a vrchol se zdá téměř na dosah. Po 30 minutách jsme zde a jsme odměněni pohledy na Glockner a naši známou Tyrolskou královnu Hochalmspitze, kde jsme stáli před měsícem. A tak se zase ujistíme, že to všechno má cenu třeba i jen kvůli té krátké chvíli na vrcholu.









A další odměna ještě přijde. Ledovcovými pláněmi dolů k ústí nejdelšího a nejprudšího levého žlabu. Už jsme v něm a zakreslujeme první křivky do bílého podkladu. Žlab se trochu stáčí vlevo a tak není vidět na konec, což ještě umocňuje jeho rozměry. Ojedinělá kamenitá místa nám nemohou pokazit úžasný lyžařský zážitek a malé lavinky, které s sebou vezeme dolu, moc strachu nenahánějí.







 



 



Po 20 minutách jsme dole, to trochu kontrastuje s 5 hodinami směrem nahoru. Ale jinak už to holt nebude. Uklízíme winterraum a sjíždíme po kašovitém sněhu směrem k parkovišti s pocitem, že jsme si závěrečný výlet letošní zimy dokonale užili. Tak už se tomu jaru nebudeme bránit a zase trochu té skály.

Pražsko-sudetská sekce:
Martin Kment, HO Medicina Praha
Pavel Kotúček, HO Jizera Jablonec nad Nisou
Další fotografie na http://sweb.cz/mrkm

22-23.4.2006 Schareck, Goldberggruppe:
1. den výstup a sjezd Mittlere Eisrinne severní stěny Scharecku 
2. den výstup Rechte Eisrinne, vrchol Scharecku 3122m, sjezd Linke Eisrinne