Včera ráno se mi v autě zase poprvé objevila na displeji sněhová vločka ohlašující teplotu blížící se nule.

Varování musím vzít vážně je čas břebrousit zbraně a šrouby a taky dokoupit minulou zimu poztrácený matroš. Už se nemůžu dočkat vrzajícího sněhu pod mačkama a toho pocitu z dobře zaseklýho piklu do ledu nad hlavou. Taky se hrabu v počítači a probírám fotky z posledních výletů do Alp. Myslím, že možná někoho potěší tip na pěknou cestu v ledu v Alpách a nějaké základní informace kudy, jak a s čím. Většinou jsem schopen se z práce utrhnout jen na prodloužený víkend Čt-Ne a tím je dán poněkud omezený akční radius a taky často i obtížnost cesty. Tohle hledisko splňuje i Mont Blanc du Tacul se svými parádními žlaby a žlábky, bezproblémovým rychlým přístupem pod stěnu (díky lanovce na Midi) a relativně jednoduchým a rychlým sestupem. Jednoznačně asi nejhezčí cestou v ledu je Superkuolár. O něm jsem snil několik let a nakonec se zadařilo s Magnuskem na konci zimy po několika odkladech a zážitek to byl parádní

Ve čtvrtek odpoledne zabalili, večer vyjeli a brzo ráno jsme byli v Chamonix. Trochu dospat v autě a na desátou jsme zašli do domu horskejch vůdců pro aktuální předpověď. Trochu nás zaskočila, protože hezky mělo být jen do soboty. Rychle teda zabalit krysy, a lanovkou přecpanou Japoncema a školním výletem na Midi.

Potom sjet na lyžích kus dolů Valee Blanche (v nízkejch koženejch Scarpech na lezení v ledu a 15kg báglem to byl docela kabaret, Magnusek měl sice skelety, ale o to delší lyže)

Foto č.1 - Lyžník Magnusek vybaven kvalitním skialp. setem (poctivá desetiletími osvědčená Silvretta 400 z nefalšované nerez oceli + lyže práskačky rovné a dlouhé) zaručující nekonečné dávky adrenalinu v hlubokém prašanu, hlavně v kombinaci s tou krysou na zádech



Po sjezdu z Midi pod Point Lachenal, při kterém jsme okolní skialpinisty udivovali vybroušeným stylem odkoukaným z filmu Anděl na horách, jsme v pozdním odpoledni postavili stan. Aklimatizaci jsme jako vždy vynechali. V Alpách se nám příliš neosvědčila protože je časově náročná a bolí po ní nohy, zatím co bolest hlavy jde snadno zahnat Acylpirínem, a ten podivně mátožný ranní stav naším nadšením do lezení.

Foto č.2 – Náš BC



Večer jsme ještě vyšlapali stopu pod nástup do Superkuoláru, aby jsme to v noci s čelovkama našli. Sjezd dolů od nástupu bez báglu už byl parádní. Sněhu bylo letos opravdu všude dost a bez lyží by to vůbec nešlo. Ráno jsme se vyhrabali asi ve tři ze spacáků, navařili, do čtyř ze stanu, sjezd dolů ve tmě s čelovkama a výšlap pod nástup.

Foto č.3 – Východní stěna se Superkuolárem



Naštěstí první mixovou délku lezeme už za denního světla. Ve třetí délce celkem musím bojovat, nikde žádnej led, čistý drytool s výlezem do sněhový převěje na začátku vlastního kuoláru. Než jsem se vzpamatoval tak se houpu o kus níž, naštěstí mikrofriend mě udržel a na podruhý už to vyšlo. (Akorát OS už to nebude) Konečně jsme byli v ledu, pohled nahoru na cca 450m žlábek trochu bere morál. Dole bylo ledu málo, místy jen glazura do 10cm, ale čím výš tím líp. Akorát ty bandasky, lezeme bez poutek, už to dneska asi jinak ani nejde. Odpoledne začínají pomalu mraky stoupat nahoru, zdá se, že mizerná předpověď od horských vůdců funguje. Taky neustálý prachový lavinky s frekvencí 20x za hodinu nejsou nic moc. Potom už odpočítáváme dýlky, ještě 5, poslední kolmý stupeň, poslední dýlku do položenýho žlabu a máme to. Slaňujeme dolů (cca 12-13 dýlek), balíme cajky a při západu slunce šlapem ke stanu. Druhej den se jen z posledních sil ve sněhový vánici doplácáme na Midi, lanovkou dolu k autu. Nekonečná jízda za deště po dálnici, chvíli dospat a v pondělí jsem zase u svýho počítače v kanceláři. Nemít pár fotek skoro bych tomu ani nevěřil.

Foto č.4 – mixově lezení ve 2. délce



Foto č. 5 a 6 Magnusek a já v ledu asi půlce kuoláru.





Foto č.7 a 8 - Ze slanění.





Foto č.9 - Pohled na Dent du Geant naproti přes dolinu.



Vylezeno:
Klasika extrémního lezení v ledu od J.M. Boivina a P. Gabarrou Superculoir ve v stěně Mont Blanc du Tacul,klas. ED+, M6-,WI4+ na střídačku s Magnuskem (M. Klonfar). (V literatuře se vyskytuje i vyšší obtížnost)

Rada pro ostatní:
Pro zimní přelez je třeba být co nejrychlejší, protože je to mnohem delší než obvykle lezené i delší Rakouské ledy (např. Mordor cca 6dýlek) a den je zatraceně krátký. Doporučuju si pro kontrolu spočítat za jak dlouho je nutné vylízt jednu délku aby se to dalo stihnout. Další nevýhodou oproti cestám ve vodním ledu v nižších polohách je to, že led je zde mnohem tvrdší. (Kdo zde lez ví o co jde) V cestě jsou fixní štandy, většinou nýt nebo dvě tři skoby svázané mírně prodřenou smyčkou a tak je slanění docela rychlý (ale futr dost dlouhý). Doporučuji mít radši dvě 60m lana, protože my měli 50m a 2x nám to o necelých 5m nestačilo na štand. Taky to chce jít co nejvíc na lehko kvůli rychlosti, my měli pouze jeden baťoh s flískou navíc + termosku a dva gelíky a tatranku na osobu k jídlu. Tj. je zbytečný sebou tahat nějaký další oblečení, žďáráky, vaření apod. Z matroše jsme měli mimo asi 10 kvalitních šroubů 3 další ruský na případný ústup. 6 friendů a 6 stoperů, hlavně do spodních mixů a ještě tři skalní skoby. Výstup sněhovým žlabem až na vrchol a sestup normálkou by byl možný asi jen pokud není nový sníh, jinak si myslím, že to asi bez bivaku normálním tempem nejde stihnout.

Další méně náročné cesty v ledu na tenhle vršek (Uvedu jen co jsem lezl a znám)

Gervasuttiho kuolár

To je opravdová firnovo ledová klasika sklon do 50°, mimo oblézání séraků v horní části pokud se to jde jakž takž přímo. Tohle jsem lezl v r.2002 s Miskou (Petr Mašek) v rámci jeho tréninku na K2. Pokud nejsou vyloženě špatný podmínky, je to spíš test fyzické kondice než lezeckých schopností. My nastupovali ráno lanovkou z Chamonix ( 1. ani 2. to nebyla vzhledem k úspěšným Happy hours v Safari baru), cca po 10 dopoledne jsme byli u nástupu a tak nějak do tmy dolů z vršku se to stihlo.

Foto č.10 – Tacul s Gervasuttiho kuolárem (pod těmi séraky)



Foto č.11 – Miska dolézá na vrcholové plato



Foto č.12 – Tady to začíná a končí – Safari bar (Kdo jezdí do Chamonix zná)



Triangle du Tacul

Tak to je ta trojúhelníková S stěna, která má slabou polovinu výšky východní stěny

Foto č.13 - Goulotte Chéré vlevo lezu 2. délku a vpravo Michal Lopota dolézá na vrcholový hřebínek



Asi nejhezčí cesta je Goulotte Chéré vedoucí v pravé části Trianglu opravdu úzkým, místy max 1m širokým žlábkem o sklonu 80°. Cesta je to parádní, těžkýho lezení je zde 4-5 dýlek zbytek nejdřív lehký sněhomixy a pak firnový hřeben rozumného sklonu až na vrchol. Dá se tedy jít úplně na lehko a stačí cca 8 šroubů. Ve strmém úseku ledového žlábku jsou osazeny nýty pro štand a dokonce nějaké i pro postupové jištění. V zimě se to dá za cca 4-5 hodin vylézt až na vrchol, sestup je Z svahem zpět pod stěnu. (součást známé trasy na Mont Blanc přes Mont Maudit). Foto z cesty je například na www.tvmountain.com. A další informace na www.montagnes.com. Pro podrobné informace doporučuji navštívit před výstupem i kvůli aktuální předpovědi počasí dům horských vůdců v Chamonix. Taky se omlouvám svým spolulezcům za případný šok z pohledu na sebe na lezci.