Abych přivedl na lezce, jinou myšlenku než lezeckou, napsal jsem pro Vás takový
neskutečně skutečný příběh… 
Miliónový den


S přítelkyní Klárou jsem se seznámil na jedné březnové diskotéce v Kaznějově, kudy jsem se vracel ze závodů domů, do Plzně. Účastnil jsem se celodenního Českého poháru v lezení a už na půli cesty  jsem únavou usínal za volantem. Vrcholem mé únavy byl  nevysvětlitelný úhybný manévr na rovné silnici, kdy se mi zdálo, že se řítím na protijedoucí auto. Bylo načase zastavit a nejbližší  zastávkou byl Kaznějov. I když jsem usínal  při vypínání motoru, měl jsem docela hlad. Něco k jídlu a pití by přece neuškodilo následujícímu minimálně čtyřhodinovému spánku. 
  Jediné místo, které tu vypadalo docela živě, byla hospoda u nádraží a tak jsem se nebránil si dojít pro něco k zakousnutí.  Jenže jak už to tak bývá, člověk vejde do hospody, uvidí hezké ženské vnady, uslyší stereo muziku a cinkání sklenic plných alkoholu a hned je v tu ránu nově narozený. Přesně můj případ.
            Při dámské volence jsem měl už něco vypito, ale i tak bylo nadmíru jasné, že vybízející slečna po mě nechce drogy, peníze nebo něco podobného, ale tanec. Než jsem se odhodlal a pochopil, tak to trochu trvalo, avšak slečnu jsem nenechal dlouho čekat. Jenže jak ubíhal čas, pořád jsme tančili, povídali si a pili. A tak to šlo až do dopoledních hodin.
Skončilo to nakonec výměnou telefonních čísel  a spánkem na né moc pohodlných sedačkách svého auta. Domů jsme se dostal až kolem desáté hodiny večerní.
V Plzni letěl čas, tak jako já letěl každý den do Kaznějova a zpět. Klára pracovala prvním rokem jako zdravotní sestřička u  jednoho slavného plzeňského chirurga. I přes mou nevelkou lásku k doktorům, jsem jí navštěvoval každý den o poledních přestávkách. Den co den a každou volnou chvilku jsme si povídali, snili a plánovali budoucnost. Možná právě to nás  vedlo k myšlence, jak nejrychleji získat větší obnos peněz a koupit si společně byt. Jednak proto, abychom byli pořád spolu, nebyli přítěží našich rodičů a  Klára nemusela dojíždět. Sázet, shodli jsme se. Ještě ten den jsme zaběhli do nejbližší  podejny od ordinace a koupili tiket .
Bohužel štěstí nám ani tou desetikorunou při  prvního pokusu nepřálo, ale nenechali jsme se jen tak odbýt a každý den vsázeli v průměru kolem  jedné stovky českých korun.
Někdy se na nás to štěstí alespoň  kovovou dvackou pousmálo, ale to bylo vše.
Byl tomu  čtyřicátý sedmý den našeho sázení a já stále doufal, že je to právě ten den, kdy se na nás pousmálo štěstí. Nesl jsem tiket do nejbližší pobočky Sazky, abych se přesvědčil, zda jsme náhodou něco nevyhráli.  Předal jsem tiket , mile se tvářící, možná až ušklíbající se paní u okénka a tradičně čekal na ono mávnutí prázdných rukou. Tentokrát to ale zamávalo se mnou. Poté, co se paní zmínila a vyhrané částce, neudržel jsem stabilitu těla a skácel se na zem, jako domeček z karet. Cestou na zem jsem ještě potkal odkládací poličku na tašky a pak už jen cítil dopad na tvrdou podlahu.
Probral jsem se až na židli, ze které jsem jen mlžně viděl, tak na jeden krok a  shlédnout danou situaci mi znemožňoval obklopující hlouček lidí. I přes násilí některých lidí jsem se zvedl a dělal, jako by se nic nestalo. Když však viděli, že mohu chodit, opadla ta napjatá a pro někoho i starostlivá atmosféra, kterou jsem bohužel, možná naštěstí, neprožíval s nimi.  Jediného čeho jsem si všiml, když jsem přistupoval k pokladně, byl pramínek krve,který mně stékal po obličeji a kapky krve, které  dopadaly na ne moc čistou bundu a podlahu zároveň. S paní u okénka jsem svedl diskusi nejprve o mém zdravotním stavu a poté i o budoucím  výběru  peněz. Paní, ale hlavně já pochopil, že bude nejlepší se nejdříve nechat ošetřit a poté vyřizovat nemalou vyhranou částku.
Do ordinace, kde Klára pracuje, je to necelých sto metrů a tak jsem se, se zmačkaným tiketem v ruce vydal  na cestu. Hlava se mi trochu motala, ale bylo to jen dočasné, protože jakmile navštívím doktora, zvláště chirurga, upadám do hlubokého, hodně hlubokého komatu. A jak  píši, tak se taky stalo. 
Probudil jsem se asi po hodině na lůžku, byl jsem bez bundy, tiketu a také bez jedné díry v hlavě. Vysvětlovat  předcházející situaci  by bylo v této chvíli naprosto zbytečné, a možná proto pomohla Klářina ústní antišoková léčba - to abych byl vůbec schopen podat nějaké vysvětlení.
Poté, co jsem řekl  doktorovi a hlavně  Kláře, že jsme vyhráli něco přes milion korun, byli z toho víc na prášky, než já sám. Musím říci, a ne jen já,  že na tuto chvíli nikdy nezapomenu.
    A jaká je situace dnes?  Vyhrané peníze jsme převedli na společný účet, koupili byt vhodné velikosti  a začali ho postupně doplňovat všemožnými věcmi, které se nám líbily.
A tak je tomu i dnes. Zítra si  jdeme zamluvit  sedací soupravu do našeho
modře-laděného obývacího pokoje.

Příběh se nikdy nestal.