Mark Spitz

Jeden den, před skončením lezení a odchodem do hospody, jsem se rozhodl jít do systému úžasných prstových spár nad potokem.

Vypadá to, že spáry budou držet pěkně na žábu, ne těžší než 5.10, s kruhem nízko dole a poté s dobrými puklinami na uzly. Není tomu tak. Spáry na žábu jsou drsné jak žraločí kůže a rozšířené, kolem 5.11 s mizerným umístěním uzlů.
Mocek udělal tento prvovýstup asi před 400 lety a chrlí na mě rady v češtině, což spíš celou věc zhoršuje.
“Co říká, Tomáši?” řvu zpátky, vykloněný, bez žádné podpory, vyjma chabě umístěného 8mm uzlu mezi mnou a úpatím v potoku 9 metrů pode mnou.
„Mocek říká, že máš použít tu červenou smyčku o dva metry výš”, překládá Tomáš.
Vysápu se další tělovou délku a snažím se nějak cvaknout červenou smyčku.
“No, no, no!” huláká Mocek.
“Co?!” ječím. “Co je blbě?” Je to blbá smyčka? Do prdele! Co je? Mám otevřený sedák?
“Ale…nic,” říká Tomáš. “Mocek říkal 'ano'. V češtině 'no' znamená…".
“Jo, jo, já vím, co to znamená,” štěkám. “Řekni mu, aby přestal říkat ‘no’! Raď mě jen v angličtině!”
“Jonathane?” ptá se mě Tomáš pomalu s dlouhou pauzou.
“Ano.”
“Ja myslím, že až povylezeš o metr výš, bude to tam hodně vlhký.”
“Neříkej mi takovýhle věci!” říkám a pokouším se ponořit ruku do pytle na maglajz. Tomáš, Miroslav a zvláště Mocek si myslí, že je to zatraceně dobrá sranda, jak se snažíme bezmyšlenkovitě najít naše pytle na maglajz. Pro ně je lezení bez maglajzu normální. Pro nás, americké závisláky na maglajzu, to je však zoufalství. Ne jen proto, že máme ruce neustále promáčené potem, což nás nutí  pořád přehmatávat a dost nás to vyčerpává, ale také proto, že při našem putování v adršpašských stěnách nemáme žádné značky, kudy máme sakra jít. Stěny jsou jen čistá moře písečné šedi.
“Mark Spitz! Mark Spitz!“ fandí Mocek, nedočkavý, až mě uvidí plavat jako sedminásobného vítěze v plavání na olympiádě v roce 1972.
“No jo,” pokračuje Tomáš, „viděl jsem už hodně lidí, kteří si na téhle cestě zalétali dlouhé lety.”
Mocek říká něco Tomášovi a začíná prohrabávat Dickeyho batoh a vytahuje lezečky zn. 5.10 Anasazi Slipper, smyčku a nějaký pásek.
“Mocek říká, že ti uváže uzel z  boty na strčení do KUNDY,” říká Tomáš. “Čekej tam.”
“Uzel z boty?”
“Jo, Mocek říká, že to bude fungovat bezvadně.”
Visím za ruku ve spáře, vykláním se a chytám “botní uzel”, který mě hodil Mocek. Sroloval botu do koule, ovázal smyčku kolem ní a celé to sbalil do klubka.
“Já nebudu používat k jištění botu!”
„Ale jo. Mocek říká, že to perfektně sedne do KUNDY dva metry nad tebou.”
“Co je to, sakra, KUNDA?!” Moje nohy se začaly škubat a ruce ejakulovat pot.
“Dobře…..Já si nemyslím, že…..no….To je taková….” říká rozpačitě Tomáš.
“No tak, Tomáši! Co…je…KUNDA?!” Za chvilku budu vystřelen do potoka a Tomáš je stále zjevně příliš ostýchavý, aby tohle slovo přeložil před BAG.
“No dobře…je to na ženské, víš co? Je to, no….Dobře, ta spára, jak se nad tebou rozšiřuje…”
Tohle je plán? Strčit botu do KUNDY? Zapomeň na to. Sesouvám kostru o 4,5 metru níž k 8mm smyčce, vytahuji ji trhem zápěstí a házím bombu do kruhu. Dickey současně utahuje průvěs a chytá mě metr nad zemí.

Pozn. překl.: KUNDA je mimo jiné město v Estonsku….

Jonathan Thesenga, Rock and Ice 144/05, www.rockandice.com